Ústecká SKVadra: Matouš Lank

O háru a zraněních

Čau Lanky!

Ahoj Karči!

Ty jsi takové zjevení teď, když koukáme do čtverečku nebo na lavičku, protože jednak jsi asi nejmladší...

...suverénně...

...o tom si pak ještě řekneme, no a jednak máš to tvé blond háro, na které nejsem úplně zvyklý. Kde to vzniklo, prosím tě?

(Smích) Vždy jsem chtěl mít bílou palici, vůbec vlastně nevím, proč.

Jako Číra, viď? (Miroslav Přikryl, generální manažer SKV)

Jako Číra, přesně tak. Číra je můj idol, to myslím úplně vážně. To, co dělá pro ústecký volejbal, je chvályhodné a určitě si zaslouží víc pozornosti za to, co dělá. Nevím, jak dlouho trénuje Ústí, teď už tedy dělá manažera nějakou dobu, ale rozhodně tady v tom má nejvíce práce a tudíž největší podíl. Takže bez debaty můj vzor. A k tomu háru, jednou jsme se vsázeli s klukama o nějakou srandu - už si nevzpomínám, o co.

S klukama z A-týmu?

Nene, s klukama z třídy. A prohrál jsem samozřejmě, protože to byla úplná kravina, kterou jsem ani nemohl splnit. Už si ale vážně nepamatuji, co to bylo. A proto jsem se musel přebarvit. To bylo úplně poprvé. To bylo cca 5-6 let nazpátek. Potom jsem na začátku sezony přišel na pokoj, kde si Kolouch (Matěj Koloušek, hráč SKV) hlavu odbarvoval taky, vůbec nevím proč...

...asi taky prohrál nějakou sázku, ne?

To nevím, ale myslím si, že ne, že to bylo dobrovolné. Tak jsem si říkal: když už tady je ta barva, tak to zkusím (smích).

Takže ty jsi brunet.

Já jsem vlastně brunet. Ale když jsem se odbarvoval poprvé, tak to moc nevyšlo, měl jsem to žluté. Fakt jako pomočenou slámu. Takovou papouškovskou žlutou (smích). Potom jsem se domluvil s profesionálním barberem, že mi to přebarví za nějakou kamarádskou cenu. Takže jsem si to nechal udělat. Měl jsem to fakt bílý pak už. Možná si to nechám ještě jednou vybělit.

Ještě pár let?

Třeba (smích). Už si to připravuji na důchod.

Jak prožíváš ve čtveřečku tuto sezonu? Asi to bude mít pravděpodobně víc aspektů, ta tvá odpověď, protože jsi účko... ty jsi smečař vlastně (oba smích)... takže přeučené účko a náš tým se na účku letos docela trápí - teď tam tedy přišla velká posila v osobě Matěje Šmídla -, takže tam byla velká šance pro tebe si zahrát. Ale ty jsi se - jestli se nepletu - letos vůbec nedostal na hřiště...

Letos jsem byl na hřišti, ale spíš jsem se tam mihnul, třeba na 3-4 míče. Jednou jsem tedy i začal v základu, tuším proti Příbrami, tam mě potom vystřídal Ivo Kobolka. To bylo někdy v říjnu. Potom už přišla druhá vlna covidu a tak jsme chvíli netrénovali a ani nehráli, to jsem se snažil fyzicky připravovat sám. Ale vypadl jsem z toho, fakt hodně. A potom jsme jeli na začátku listopadu do Lubinu do Polska, kde jsme měli mít tří-čtyřdenní soustředění, ale tam jsem se zranil a tam to začalo. Natrhl jsem si křížový vaz a postranné vazy a něco jsem si ještě k tomu udělal s meniskem. Na začátku prosince jsem potom šel na artroskopii s tím meniskem a měsíc a půl potom jsem teprve začal trénovat.

A co ty vazy?

Ty vazy jsme zatím nechali být, protože ty postranní vazy srůstají, což se u mně povedlo a docela drží. Sice ještě pořád trénuji s ortézou, i když cítím, že to koleno je stabilní a mohl bych trénovat i bez ní, ale upřímně se trošku bojím.

To je o psychice.

Ano. A ten křížový vaz, tam to je 50/50. To koleno musím hodně zakrvovat, aby se ten vaz regeneroval. Ten už nesroste nikdy, já ho mám porušený z asi 80%. Ale prej to vydrží. Nesmím se zranit znovu.

To by bylo záhodno, aby jsi se nezranil. Ty máš totiž něco ještě i s ramenem...

(Smích) To mám s klíční kostí. Byl to takový nezdařený pokus o salto dozadu. To byla hodně divoká klukovina. Povedlo se mi to na začátku roku 2020 o prvních covidových prázdninách, když jsem se nudil doma. Ale už je to v pohodě, zpevnil jsem si to, zůstal tam pouze takový divný pahýl. Naštěstí je to 100% funkční se 100% rozsahem.

Po zranění a operaci jsi se tedy dostal zpět do tréninkové fáze a trénuješ tedy jak dlouho?

Teď to budou 2-3 týdny.

A výpadek je hodně cítit, že jo?

Je to tedy cítit hodně, ty tři měsíce. Ty si tedy odnesly svou daň: nejsem dynamický - což netvrdím, že jsem byl i předtím...

To je tvůj subjektivní pocit a zůstaňme u toho (smích).

(Usmívá se) Rozhodně je to tedy úpadek oproti předchozí formě. Zase na druhou stranu, během té pauzy jsem se mohl zaměřit na školu, protože letos maturuji a ty současné podmínky nejsou úplně maturantům nakloněny. Mohl jsem tedy alespoň věnovat nějaký čas tomu učení. Ale volejbal mi hodně chyběl, jakmile jsem mohl, tak jsem šel cvičit. Chtěl jsem se dostat do formy, abych nepřišel na hřiště a nebyl tam, jak Méďa Béďa, abych se tam nemotal. Neříkám, že to nedělám (smích),ale lepší se to postupně. Zatím je to těžké, tři měsíce se dohání blbě a ještě mi to nějaký měsíc potrvá, abych se dostal tam, kde jsem skončil.

Ty vlastně ladíš formu na play-off.

Přesně tak (smích).

O Áčku, Kouči a reprezentaci

Jak vnímáš tu vaší letošní krasojízdu z lavičky. Docela dobré, ne?

Docela je slabé slovo. Po minulé sezoně, která se úplně nepovedla, jsem se trošku bál reputace klubu. Pro nás to nevypadalo moc dobře, např. Vičo (Vicente Parraguirre, hráč SKV, pozn.red.) byl hodně na vážkách, jestli zůstane. Skončil i Marek Šulava. I kluci z nároďáku mi to dávali trošku sežrat, ten náš výsledek. Ale myslím si, že jsme hodně překvapili. Já si myslím, že to je změnou trenéra. Ne že bych chtěl někomu křivdit, to vůbec ne. Ale Luboš Vašina tomu tréninku dává úplně jiný rozměr, než jsme byli zvyklí a my jsme tu změnu hodně potřebovali.

On sám je hodně emotivní, tvrdí to o sobě.

Přesně tak. To je vlastnost, která nás posouvá dál. Když vedeme o pár míčů, pořád nás hecuje, abychom neusnuli na vavřínech, abychom pořád pokračovali dál a nevystupovali z rozjetého vlaku. To je dle mého jedna z klíčových vlastností, která nás dostala do tabulky tam, kde teď jsme.

V jednom rozhovoru jsem četl - a myslím, že to říkal zrovna Mára Beer -, že díky změně kouče si teď nikdy nemůžete být jisti, jestli nepřilítne balon odzadu, když něco odfláknete. Což pod Salym (Jakub Salon, bývalý trenér SKV) nebylo úplně zvykem, díky jeho klidnější povaze.

Ano. Saly je trošku jiná povaha než Kouč, takže úplně souhlasím s Márou. Z mého pohledu "pořád juniora." Zaprvé mají ty tréninky grády, snaží se nás donutit, abychom nedělali zbytečné, nevynucené chyby. Jde mu o to, abychom se jen zprecizňovali.

Navíc se povedl návrat Viča, Lars (Bornemann) je také velká pomoc na smeči, návrat Luboše Bartůňka... Dobře se na to kouká, byť se hraje bohužel bez diváků snad od začátku.

Ja mám pocit, že jsme začali ligu i s diváky, tam bylo omezení na počet diváků a pak se to stoplo úplně.

Nakousnul jsi repre. Od minulého týdne už vím i já, že ti je 18, takže patříš do reprezentace U20 pod Přemka Obdržálka, je to tak?

Ano.

Jak to přesně probíhalo s pozvánkou, kdy jsi dostal první pozvánku do repre?

V roce 2019, když jsem hrál ještě za kadety SKV, jsme jeli do Ostravy, kde jsem na smeči předvedl pocitově slušný výkon. Všiml si mě tam jeden pán, doteď bohužel nevím, jak se jmenoval, za což se mu tímto omlouvám (usmívá se). Bavil se tam se mnou, ptal se mě na telefon na tátu, ptal se mě na výšku a věk, jak se chci dál věnovat volejbalu a ptal se mě, jestli jsem už někdy dostal nějakou pozvánku do národního týmu na kemp. Tak jsem mu řekl, že ne, že jsem nikdy na žádném kempu nebyl.

Ale na nějakém volejbalovém kempu jsi byl, ne?

Ne. Já jsem nepolíbený kempy. Vyrůstal jsem volejbalově v Ervěnicích, tam si mě odchovali a tam ti třenéři a skauti z nároďáku moc nechodili.

Po té Ostravě se strhla taková menší mela, kdy mi volali z Ostravy, z Brna a mám pocit, že ještě z Prahy. Měli o mě zájem, protože tady jsem neměl podepsanou smlouvu, byl jsem ještě kadet a nebyl jsem ničím vázaný. Tady byla jen dohoda mezi mnou, Čírou a Ervěnicemi. Já jsem ale říkal, že tady dostuduji a přes to vlak nejede.

Ty jsi tedy nyní členem SKV, nejsi na hostování?

Ano, jsem členem SKV, nejsem na hostování.

A v té době, kdy jsi byl ještě kadet, jsi už trénoval s A-týmem?

Byl jsem s nima na letní přípravě, která mi dala dost zabrat (smích). Oficiálně jsem však na tréninky áčka nechodil. Občas jsem se tady mihnul, když zrovna někdo nemohl nebo když chtěl Saly obnovit nějakou zaběhnutou formu tréninků. Hrál jsem jen za kadety a  juniory s trenérem Pýtým (Petr Pěkný, trenér kadetů a juniorů SKV).

Jasně. A jak to nakonec dopadlo s tou reprezentací?

V roce 2020 před jarními prázdninami jsme byli v Kolíně na posledním turnaji před koronavirem. Tam jsme hráli proti Zlínu, který trénuje Přéma Obdržálek. Oni se tam s Pýtým bavili a ptal se na mě, naznačoval, že by mě mohli někam pozvat.

Tak on už tě znal i z Břeclavi, kde jsem byl s váma na turnaji a tam jsme je jasně porazili, tam jsi také hrál skvěle. Takže už měl asi informace.

Asi ano. No a druhý den v Kolíně, kdy jsme hráli zrovna proti Zlínu, jsem zahrál svůj nejlepší výkon, byl jsem se sebou velmi spokojen. A vlastně nejen se svým výkonem, ale i s výkonem našeho týmu, proti Zlínu jsme hráli hodně dobrý volejbal. Troufám si tvrdit, že jsme hráli o dost lépe, než kde jsme hráli - ve čtvrté skupině. No a po tomto zápase jsem se s ním bavil, říkal, že mám počítat s pozvánkou do nároďáku. To jsem byl štěstím úplně bez sebe, protože nikdy předtím jsem s nároďákem nic neměl. Bral jsem to jako velkou čest. Upřímně jsem se toho trošku bál, nové zkušenosti. Byl jsem zvyklý, že jsem vysoký, mám dobré parametry, což bohužel - nechci nikomu křivdit - u nás v týmu kadetů a juniorů má jen pár lidí. Když jsem tam přijel na první sraz - na datum si nevzpomenu, ale vím, že to bylo na Kladně -, tak jsem byl hodně vystresovaný, nevěděl jsem, co mám očekávat. Kluky jsem vůbec neznal, protože oni v té době hráli extraligu juniorů nebo vyšší příčky kadetů a na turnajích jsme se nepotkávali. Vůbec jsem nevěděl, kdo tam bude, jak se budou chovat. Ale hodně mile mě překvapili, čekal jsem, že si ze mě budou dělat prdel, že jsem z Ústí a hrajeme první ligu juniorů. Neříkám, že si srandu nedělali, ale bylo to v kamarádské rovině. Nikdo na mě neútočil. Bylo to super, s nároďákem jsem strávil až 5 měsíců, do konce srpna, užil jsem si to na 100% a byla to výborná zkušenost.

Ty jsi vypadl z výběru až těsně před hlavní nominaci na ME.

Jo. Já jsem vypadl měsíc před začátkem Evropy. To už jsme byli ubytovaní v Brně a trénovali jsme na hale, kde se potom turnaj hrál.

Znáš důvody, proč tě nenominovali?

Znám důvody. Jak už jsem říkal, kluci hráli mnohem vyšší soutěže, první liga juniorů a extraliga juniorů se nemůžou porovnávat. To jsou úplně jiné soutěže. Byli vyhranější, lépe řešili situace, i fyzicky byli na tom lépe.

Myslíš, že i technika hrála roli? Případně dovednosti, jako např. variabilita úderů?

Technika ano, o variabilitě úderů si to nemyslím.

Tam tě tedy stavěli na účko?

Ano. Já jsem tam přišel a Přéma se mě zeptal, jestli jsem někdy v životě hrál účko. Tak jsem pokýval hlavou, protože to jsem hrál naposledy 3 roky nazpátek ještě v Ervěnicích, to bylo ještě v žácích (smích) a tam už jsem byl pak také smečař. Musel jsem tedy trošku oprášit handu. Ze začátku jsem se s tím sžil hodně, byl jsem strašně nahecovaný a chtěl jsem se předvést v nejlepším světle. Díky adrenalinu mi to hodně skákalo a byl jsem se sebou hodně spokojen.

Potom ale přišel zvrat, jeli jsme do Pecky a tam jsme měli mít kondiční soustředění. Tam nám dali dost zabrat (smích). Bylo to ještě na začátku, cca 2-3 týdny po tom, co jsem dostal pozvánku. Tam jsme se fyzicky úplně oddělali. Potom jsme jeli tuším do Zlína, kde začala pomalinku odpadat ta forma, protože ta prvotní euforie tam sice pořád byla, ale už tomu chyběla ta technika. Rozdíl mezi kůlama je trošku jiný. Já jsem potřeboval na sobě trošku pracovat a možná i trošku víc potrénovat na handě. Když řekneš smečařovi, ať jde smečovat z doskoku z handy, tak ten úder je hodně těžkej. Troufnu si říct, že je to nejtěžší úder. Míč letí přes ruku, jiné časování...

A navíc je tam na tebe kladena odpovědnost, jsi vlastně korektor chyb.

Jo. Z čehokoli mám smečovat, měl bych složit nějakou bombou. Já jsem si přestával pomalinku věřit. Tady tím to začalo. Pak jsem měl nějaké světlé chvíle, když jsem si řekl, že to je jen sport, což teda je, ale říkej to někomu, kdo se dostane do nároďáku a usiluje o to, aby se tam udržel... Ten tlak tam byl velký a konkurence ještě větší. Takže v Brně spadla klec a já jsem utřel. Ale neberu to jako křivdu, kluci byli lepší, vyhranější a rozhodně jim přeju, že se tam dostali. Jsem za to rád. Našel jsem si tam spoustu nových kamarádů, což beru jako obrovské plus. Příští rok si to rozdáme znova, doufám.

O ústeckých kadetech a juniorech

Ty jsi sem přišel jako žák, kdy jsi najednou měl za spoluhráče kluky, proti kterým jsi předtím nastupoval a možná jsi jim i dával na zadek (oba smích). Jak jsi zapadl? My jsme spolu totiž pracovali necelý rok, kdy jsem k vám občas chodil a hrozně mě to s váma bavilo. Přišlo mi, že jste fakt super parta. Já trénuji dívky, tam to mám trošku jinak a když jsem přišel mezi kluky, tak to byla úplně jiná atmosféra a vlastně také level. Jak se tam mezi těmito kluky cítiš?

Když jsem sem přišel, nebylo to pro mně cizí prostředí. Rok předtím, než jsem přestupoval, jsme jeli na Olympiádu dětí a mládeže do Brna, kde jsme vlastně byli jeden tým. Ten se poskládal hlavně z Ústečáku a Ervěničáků, vedl to Smrk (Luboš Smrčina, trenér Ervěnic). Těch Ústečáků v tom týmu bylo trošku víc, lehce přes půl na půl. Byli to kluci hlavně v mém věku samozřejmě a tam jsme se seznámili hodně. My jsme se znali i předtím ze zápasů, hráli jsme kraj proti sobě a bylo to takové spíš kamarádské. Ale na tu olympiádu jsme trénovali hodně, proběhla soustředění a málo jich rozhodně nebylo. Takže jsme měli dost času se seznámit a s těmi kluky to nebylo těžký, protože jsou úplně stejná krevní skupina, jako já.

Věděl jsi tedy, do čeho jdeš.

Přesně tak. Hned jsme si sedli. Neměl jsem problém zapadnout, vůbec.

A Pýtý je také v pohodě...

V tu dobu jsme ještě měli trenéra Salyho, který ty juniory vedl. To ještě áčko netrénoval, to tady trénoval pan Brom. Až dva roky na to, co jsem sem přišel, šel trénovat áčko. Ale nejsem si úplně přesně jist. Postupem času, jak odpadávali ti junioři, byli už staří, tak jsme se víc a víc sbližovali s klukama, byl to pro mne nejužší kruh přátel. Přicházeli k nám nové tváře, jako je Kevin Eisner, Mikoláš Vlach nebo Adam Rottenborn. S těma jsem si ze začátku moc nerozuměl, protože jsem byl asi o rok starší jak oni a hlavně mi přišlo, že jsou to ještě děti. Když se na to teď koukám zpětně, tak se trošku stydím, protože jsem se občas choval trošku arogantně vůči nim, za což se jim tímto omlouvám. Ale v průběhu té minulé sezony a na začátku této jsme se dali hodně dohromady. Kluci mého věku už netrénují skoro vůbec, začínají je zajímat jiné věci, jako třeba holky nebo kapela, anebo škola. Vlastně jsem tam zbyl já, pár kluků a tady tito mladší kluci. Nahradili mi ten původní kolektiv a musím říct, že ten tým, který teď máme, je hodně hodně spjatý a jsme opravdu kámoši, spolu podnikáme různé věci.

Myslíš, že jsou za tebe rádi, že jsi v A týmu a že v podstatě už druhým rokem trénuješ za A tým a že třeba jsi loni nastoupil za A tým i v Praze?

Jo (smích). Když jsem tam nastoupil nečekaně pro každého, tak jsem ani nevěděl, která bije, byl jsem tam jak maďar v kukuřici (smích oba). Potom, když jsem se ale bavil s klukama, tak byli nadšeni ze mně a byl jsem strašně rád, jak to bylo vidět, že mi fandí. Ta podpora tam od nich vždycky byla. Když mi to na tréninku nejde, tak mi to tedy dávají patřičně sežrat, což k tomu patří (smích). Jsem fakt rád za ten kolektiv, který máme a v životě bych ho neměnil.

O začátcích a jiných sportech

Řekni mi, chtěl jsi být vždy volejbalistou, nebo jsi inklinoval i k jiným sportům? Protože volejbalisté velmi často hážou nebo smečují do basketbalového koše, neznám volejbalistu, který by tohle nedělal (smích oba)...

Přesně. Tak ten volejbal a basket jsou hrozně úzko spjaté, což je pro někoho, kdo volejbal nebo basket nehraje, úplně nepochopitelná záležitost. Přecijen my máme síť a oni mají koše, náš sport je bezkontaktní a jejich kontaktní. Když se na to kouknu z pohledu nevolejbalisty, tak je to divné, ale baskeťáci a volejbalisté vždy měli k sobě nejblíž. Přesně jak říkáš, neznám volejbalistu, který by občas nehodil na koš.

Úplné počátky mého pohybu byly na atletice, tam jsem běhal osmistovku a vrhal koulí. Nebyl jsem úplně špatný, měl jsem docela dobré předpoklady, protože jsem měl dlouhé nohy a v tu dobu jsem býval ještě docela dynamický...

To zní srandovně (smích oba).

Ono to tak je.

To asi bude jen tvůj osobní pocit, že jsi teď po zranění a nejsi na tom tak, jak jsi byl. Ale řekneme si to, až ti bude 50 (smích).

(Smích). Takže jsem dělal atletiku a do toho jsem byl doslova přinucen mým tátou hrát volejbal v Litvínově v tu dobu, mohlo mi být tak 8-9 let.

Taťka je bývalý volejbalista? Nebo proč tě nutil hrát volejbal?

Taťka hrál tenis. Hrál ho hodně dobře, ale kvůli tomu, že to není týmový sport, jsi tam sám za sebe, tak ho to nebavilo. Nebavila ho ani soustředění a věděl, že chce, aby jeho budoucí děti dělaly týmový sport, kde máš kámoše a jsi v kolektivu.

Takže to bylo výslovně kvůli sociálním kontaktům?

Přesně tak. Nechápu tedy, proč mě dal na atletiku, protože tam ten tým taky nebyl nic moc, ale to je jiný příběh. Každopádně, šli jsme okolo volejbalových kurtů, kde zrovna probíhal trénink. Mám pocit, že jsem zrovna šel na trénink atletiky (smích). Táta tam viděl svýho kamaráda, jak trénuje 15-tileté...

Nebyl to Miky? (Miroslav Mikolášek, trenér VK Litvínov)

Nebyl to Miky, byl to Šutrák (Jirka Kameník, volejbalový trenér z Litvínova). Viděl jsem, jak tam trénuje 15-ti leté děti. Tak u něj jsem začal, i když jsem vlastně nechtěl, protože kluci byli o 4-5 let starší jak já. Já jsem tam byl vlastně škvrně. Vůbec jsem nevěděl, co to je míč, co to jsou prsty nebo bagr. Tak jsem začal trénovat. Postupně mě to začalo bavit víc, jak atletika, protože ta atletika je fakt vyloženě jen o běhání. Nějaká technika nebo kreativita u toho odpadá. Je to o drilu.

Jak dlouho jsi chodil na atletiku?

Atletiku jsem dělal 4 nebo 5 let.

Takže máš dobré předpoklady. Mít dobrý atletický základ a pak můžeš dělat jakýkoli jiný sport, techniku běhu, skákání, to tě tam všechno naučí...

Jojo, ta fyzička mi zůstala doteď. Všechno doteď ovládám, když si to trošku opráším. Když jsme na střední měli závody v atletice, tak jsem si tam šel ze srandy skočit do výšky. Čekal jsem tedy, že dopadnu mnohem hůř, skočil jsem nějakých 172 cm, což není úplně špatný...

Dal jsi to flopem? (Smích)

(Smích) Dal jsem to flopem, i když teda atletici by to flopem nepojmenovali. Pojmenovali by to jako falešné salto pozadu s pokusem o flop (smích), ale zadařilo se. Takže jsem dělal atletiku a potom jsem nějakým nenásilným způsobem přešel na ten volejbal. Tam se ti trenéři docela střídali, protože první byl právě Jirka Kameník, potom byl Petr Zelmanovič. Ten mi dal spíš takovou psychickou průpravu, než volejbalovou, to mi bylo tak 12 let. Na tréninku u něj jsem byl pod větším nátlakem, než na zápasech. Neumím to jinak říct, on byl takovej psychopat trošku. Potom se ti kluci rozpadli, tak jsem trénoval s holkama techniku, plácanou. Nebylo to o tom, že bych se tam víc rozvíjel, spíš jsem se tam seznamoval s holkama mého věku (smích). Kontakt už není nějaký valný, ale občas s holkama někam zajdeme.

Ty jsi tedy rozený Litvínovák?

Já jsem... no rozenej. Já jsem se narodil v Havlíčkově Brodě, ale bydlím odjakživa v Litvínově. Potom jsem tedy přestoupil do Ervěnic, tam jsem byl celou dobu pod vedením Luboše Smrčiny. O něm si troufnu tvrdit, že byl nejlepší trenér, kterého jsem kdy měl. Věděl, kdy na tebe má zařvat, věděl, kdy potřebuješ ubrat a trochu povzbudit. Za mě asi můj dosavadní nejlepší trenér. Tam jsem se fakt naučil hrát volejbal. V Litvínově to byly spíš takové míčové sporty, než volejbal. V Ervěnicích, když jsem tam přišel, tak jsem se naučil postavení, přebíhat, vyloženě základy šestkového volejbalu. Hrály se prostě už šestky. Já jsem tam hrál s klukama, kteří byli zase o 2-3 roky starší jak já. Já kam přijdu, tam jsem nejmladší (smích).

Parametrově jsi na ně ale měl?

Jojo, byl jsem stejně vysoký.

Jsi prostě somatotyp. Máš dva metry?

Dva metry, ano.

A vážíš kolik?

(Smích). Teď mám 101 kg.

To jde. Pořád jsi na tom lépe než já (smích oba).

O minulosti a budoucnosti

Já mám na tebe ještě takovou úplně hypotetickou otázku. Kdybychom si teď řekli, že jsi rozpolcená osobnost, je ti 18 a zároveň 14. Co si myslíš, že by se tvé mladší já zeptalo tvého staršího já?

To je trošku otázka na zamyšlení. (Po chvíli přemýšlení) Ve třinácti jsem měl období, kdy jsem si říkal, jestli ten volejbal má vůbec cenu. V tom období jsem si říkal, že mě to moc nebaví. Táta mě do toho spíš nutil, za co mu NESKUTEČNĚ děkuju. Táta je důvod, proč jsem u volejbalu zůstal. Oba dva rodiče samozřejmě, ale táta do mě vkládal strašně moc energie.

Chodí oba dva na zápasy pravidelně?

Chodí oba dva pravidelně, i když teď ta doba to neumožňuje, ale sledují to přesto doma. Táta mě do těch Ervěnic vozil, věnoval mi strašně moc energie, kterou tedy teď věnuje i bráchovi, který je také v Ervěnicích.

Hraje? Kolik mu je?

Jo hraje. Je mu 14.

Hmm, za chvíli tady... (smích).

No (smích, ale pak vážně). Ty si děláš srandu, ale za dva roky tady je, jak na koni. Už si na něj Ústí brousí zuby.

A teď zpátky k otázce, na co bych se sám sebe zeptal? Asi bych se zeptal, jestli to stálo za to. A v osmnácti suverénně, jednoznačně bych odpověděl, že jo. Sport je něco, co mi dává energii, i když mi tu energii a čas bere. Když jdu z tréninku, nějakého povedeného, tak jsem na sebe hrdý ve zdravé normě. Říkám si pak, jo, někam patřím, můžu se někam posouvat. A i v těžkých chvílích je tady ten volejbal, kdy se můžu jít vybouchat a vypustit páru. Je to jistý způsob odreagování, i když někdy psychicky i fyzicky náročný.

Kde se vidíš dál?

 Dál bych se chtěl prosadit v české extralize a vždy jsem chtěl cestovat a objevovat jiné kultury a jiné země, takže zahraničí. To mě táhne hodně. I když to bude hodně práce, myslím si, že když na sobě budu hodně pracovat a budu tomu dávat všechno, tak si myslím, že bych se mohl někam dostat.

Já ti to přeju. Jsi fajn chlap a rád bych tě viděl někde kvalitně mlátit do míče.

Děkuju.

Tento rozhovor byl Matoušem autorizován